Agresivita v dopravě je stále žhavým a více než aktuálním tématem. Rozhodně se nedá říci, že by klesala, spíše naopak. Na téma agresivity již bylo provedeno mnoho výzkumů a napsána řada knih. Otázkou je, proč člověk, v běžném životě slušný, se po usednutí za volant stane predátorem a své emoce nedokáže udržet v rozumné míře. Útočí na druhé řidiče, dělá na ně vulgární gesta a sprostě jim nadává. Dělá to, co by si v běžném životě nikdy nedovolil. Vysvětlením této disproporce je fakt, že onen člověk je agresivní pořád, jen v běžném životě svoji agresivitu dokáže ovládat a stylizovat se do role slušného člověka. V dopravě, podobně jako při sexu, se ale dlouhodobě stylizovat nedokáže a jeho pravý charakter vypluje brzy na povrch. Zkušenému odborníku na problematiku lidského činitele v dopravě obvykle stačí jediná hodina strávená v autě s řidičem, aby byl schopen popsat základní strukturu jeho osobnosti bez podstatnějších odchylek.
Policie zná případy, kdy se řidiči nedohodli na křižovatce, kdo má přednost, a jeden z nich vytáhl na druhého pistoli. Nejspíš nikoho nepřekvapí, že takové jednání je pak posuzováno jako trestný čin. Ale na každý už si uvědomuje, že kdyby onen řidič místo tasení pistole začal na druhého řidiče najíždět autem, mohlo by jeho jednání být posuzováno úplně stejně, tedy jako útok zbraní. Vozidlo totiž bývá při vyšetřování a souzení takových konfliktů běžně považováno za zbraň.
Kde tedy leží hranice mezi dopravním přestupkem a trestným činem? Předně je třeba posoudit, zda se jednalo o chybu, tedy nedbalostní jednání řidiče. Pak bude věc pravděpodobně řešena v přestupkové rovině, samozřejmě pokud byl řidič střízlivý, nikoho nezabil ani těžce nezranil. Pokud ale půjde o útok, tedy jednání, které má někoho záměrně ohrozit nebo dokonce poškodit, pak půjde s nejvyšší pravděpodobností o trestný čin. V zásadě je jedno, jestli na někoho namířím pistoli nebo na něj najíždím autem či motocyklem. A ne trestný čin ledajaký, za pokus úmyslného těžkého ublížení na zdraví hrozí až dvanáctileté vězení.
Jedním z nejčastějších projevů řidičského agresivního chování je takzvané vybržďování. Projevuje se tak, že řidič po té, co na něj druhý řidič zezadu zabliká dálkovými světly (třeba proto, že mu připadá, že řidič před ním pomalu předjíždí nebo jede v levém pruhu neoprávněně) prudce sešlápne brzdový pedál. O něco brutálnější formou je prudké zpomalení, nebo třeba i zastavení, kterému předcházelo předjetí, obvykle zprava. Takto jednající řidiči se snaží někoho vytrestat, dát mu za vyučenou, pomstít se. Ty jsi mi hned neuhnul, tak já ti teď ukážu, kdo je tady pánem.
Řidič si obvykle neuvědomuje možné důsledky takového jednání, tedy nehodu, možná i řetězovou. Navíc je většinou přesvědčen, že za nehodu, při které dojde k nárazu zezadu, může řidič vzadu, protože on přece nedodržel bezpečnou vzdálenost. Skutečně, půjde-li o běžnou provozní situaci, kdy jeden řidič musí, byť prudce, zpomalit, aby zabránil srážce, pak viníkem jistě bude řidič, který do něj zezadu narazil. Zcela jinak ovšem bude věc posuzovaná v případě, kdy se prokáže, že řidič vpředu nebrzdil, protože si to vyžádala situace, ale s cílem potrestat řidiče za sebou. Pak se jedná o úmyslné jednání, auto bylo použito jako zbraň a řidič je velmi blízko trestnímu stíhání. Navíc, pokud takovému vybrždění bude předcházet předjetí, pak o nějakém nedodržování bezpečné vzdálenosti nemůže být řeči.
S rychlým rozšiřováním pouličních i palubních kamer se stále více daří prokazovat agresivním řidičům úmysl. Vzpomeňme mediálně známých kauz pánů Laciny nebo Trpišovského. Nikdo jim neřekne jinak než silniční pirát a i kdyby nenásledoval žádný trest, zásah do jejich života, způsobený tlakem veřejnosti, je trestem obrovským. Jenže, pořád je spousta řidičů, kteří si myslí, že je nikdo nechytí. Anebo to třeba i připouštějí, ale v té chvíli si prostě nedokáží pomoci. Emoce je silnější. Tím se posouváme do roviny úvah, co je vlastně pro řidiče nejdůležitější. Znalosti pravidel, nebo schopnost ovládat vozidlo, dokonce včetně zvládání smyků? Anebo schopnost ovládat vlastní popudy a emoce? Na tyto a podobné otázky se v roce 2002 snažili odpovědět přední evropští dopravní psychologové sestavením takzvané GDE matice. Z ní vyplývá, že ovládání popudů a emocí je pro bezpečnost v dopravě vlastně nejdůležitější řidičská schopnost, kupodivu mnohem významnější, než již zmíněné zvládání smyků.
Robert Kotál