Jednou z veledůležitých podmínek pro bezpečnou účast v silničním provozu je komunikace mezi jednotlivými účastníky, mezi řidiči obzvláště. Má-li být jízda bezpečná, musí být čitelná, srozumitelná, jasná. Jakmile nechávám ostatní na pochybách o tom, co budu v následujících chvílích dělat, je to špatně. Řidiči nemohou vystoupit z auta a jít se domlouvat, těžko na sebe budou pokřikovat ze spuštěných okének. A tak jsou odkázáni na komunikační prostředky, kterými jsou vybavena jejich vozidla, a těch není zrovna mnoho. Směrová světla, brzdová světla, zpětné světlomety, akustická a světelná houkačka. A to ještě musí druhý řidič z kontextu situace pochopit, co přesně ten který komunikační prostředek znamená. Směrová světla se používají při objíždění, předjíždění, odbočování, změně jízdního pruhu, vyjíždění od okraje vozovky a v dalších případech. Přitom pokaždé vypadají stejně. Jak velmi se pak zkomplikuje situace, když řidič směrová světla nepoužije vůbec. Ostatní se musí dovtípit, co řidič zamýšlí, anebo se prostě smířit s tím, že řidič už úkon provedl a neobtěžoval se nám to sdělit.
Co vlastně říkají pravidla. Ta uvádějí řadu situací, ve kterých řidič musí dát znamení o změně směru jízdy. Zde řidič moc nemusí přemýšlet. Prostě znamení dá, pokud v takové situaci je. Dále pravidla říkají, že kromě těch vyjmenovaných situací musí řidič dát znamení o změně směru jízdy vždy při změně směru jízdy, vybočování z něho, nebo jestliže to vyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Tady už je více prostoru pro úvahu řidiče, zda znamení dát nebo ne. Měl by se řídit svojí zkušeností a zejména tím, jestli znamení v situaci, ve které se právě nachází, může něco přinést. Například pokud na křižovatce, kde se hlavní stáčí vlevo, jedu rovně, sdělím protijedoucímu řidiči pravou směrovkou, že může jet hned.
Znamení o změně směru jízdy dává řidič prakticky vždy jen kvůli těm druhým. Kvůli sobě jen tehdy, když o něco žádá, třeba aby ho někdo pustil do jízdního pruhu nebo ho nechal vyjet od okraje vozovky. On sám z toho tedy většinou nic nemá, kromě (doufejme) dobrého pocitu, že dodržuje pravidla a je slušný. Právě to je důvod, proč se celý svět intenzivně zamýšlí nad tím, pro řidiči blikají čím dál méně, v některých zemích skoro vůbec. Kdo byl v poslední době ve Francii či Itálii, viděl tam směrová světla v činnosti spíš jen výjimečně. Výzkumy snažící se odhalit příčinu ale ukazují neradostnou věc: důvodem neblikání je většinou nedostatek charakterových vlastností a asociální prvky v chování řidičů. „Kdyby tu nebyl, nepřekážel by mi, já bych měl víc prostoru a nemusel bych se mu přizpůsobovat. Nemám ho rád, proto s ním nemluvím.“ Změnit tento postoj bude velmi složité a represe v tomto případě asi moc nepomůže. I když úmysl českého ministerstva dopravy zpřísnit postih za neblikání lze hodnotit rozhodně pozitivně.
Pomiňme nyní notorické neblikače a pojďme se zamyslet nad tím, jakých nejčastějších chyb se řidiči na úseku znamení o změně směru jízdy dopouštějí. Blikání na nesprávnou stranu. Mnoho řidičů bliká vlevo, přestože odbočují vpravo. Pletou si situaci, kdy je za křižovatkou zřízen připojovací pruh s tou, kdy takový pruh není. A také říkají, že pravou směrovku by řidič jedoucí po komunikaci, na kterou odbočují, neviděl, a proto dávají levou. Neuvědomují si, že směrovku nedávají kvůli těmto řidičům, ale kvůli těm za sebou, protože ti tu informaci potřebují. Existuje nebezpečí, že řidič, blikající vlevo, ale ve skutečnosti odbočující vpravo, začne být předjížděn vpravo řidičem, který tak bude činit v dobré víře, že řidič blikající vlevo skutečně vlevo odbočuje. Snadno pak může dojít ke střetu obou vozidel.
Neblikání na hlavní komunikaci. Řidiči se často domnívají, že pokud hlavní komunikace v křižovatce nepokračuje přímo, nemusí blikat, pokud po této hlavní komunikaci pokračují. Je třeba si uvědomit, že průběh hlavní komunikace se znamením o změně směru jízdy nijak nesouvisí a pokud řidič na křižovatce odbočuje, blikat musí bez ohledu na to, zda na hlavní zůstává nebo ji opouští. Samozřejmě s výjimkou již uvedeného, kdy opouští hlavní a dává to ostatním na vědomí tím, že bliká, přestože pokračuje přímo.
Neblikání při předjíždění cyklisty. Je třeba pamatovat na to, že zatímco obecně se při předjíždění dává znamení jen v případech, kdy řidič při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, u cyklistů je tomu jinak a řidič musí blikat při předjíždění cyklisty vždy, a to po celou dobu předjíždění. A to třeba i v případě, že cyklista jede po krajnici, zatímco řidič jede po vozovce.
Matoucí blikání. Jsou případy, ve kterých je obecně třeba znamení o změně směru jízdy dát, ale mohlo by dojít ke zmatení jiných účastníků. Typicky při objíždění překážky nacházející se uprostřed křižovatky, při jízdě přímo. Pokud překážku objíždíme vlevo, blikáme vlevo, ale nikoliv v případě, že se vlevo nachází komunikace a mohlo by tedy dojít k mylné interpretaci a k domněnce, že odbočujeme vlevo. Nebo v křižovatce tvaru kříže, kde se „přímý“ směr stáčí například vpravo, nemůžeme blikat, protože by si někdo naše znamení mohl vyložit tak, že odbočujeme vpravo a řešení křižovatky z hlediska pořadí průjezdu vozidel by se tak mohlo změnit.
Zneužívání směrových světel. Používání směrových světel k jiným účelům, než k těm, ke kterým jsou určena, je typické zejména pro řidiče autobusů a kamionů. Zatímco řidiči protijedoucích autobusů se nezřídka zdraví levými blinkry, řidič kamionu druhému (obvykle tomu, kterého právě předjel), poděkuje několikerým střídavým zapnutím levé a pravé směrovky. Jen důkaz toho, že profesionálním řidičem není vždy řidič na profesionální úrovni.
Nepochopení znamení. Pokud vozidlo není vybaveno směrovými světly (jízdní kolo, malý motocykl…) a nebo na směrových světlech je porucha, dává se znamení o změně směru jízdy na opačnou stranu paží ohnutou v lokti nahoru. Těžko totiž bude řidič osobního automobilu dávat při poruše směrových světel znamení doprava vysunutím pravé paže z okénka spolujezdce. Stejně tak řidič motocyklu, který potřebuje pravou rukou otáčet rukojetí plynu, bude obtížně stejnou rukou dávat znamení o odbočení vpravo. V podobných případech tedy řidič ohne levou paži v lokti nahoru a ostatní účastníci z toho chápou, že řidič dává znamení vpravo. Samozřejmě to platí i na druhou stranu.
Omezená důvěra. Pokud potřebuji vjet do křižovatky z vedlejší komunikace a z levé strany se ke mně po hlavní komunikaci blíží vozidlo blikající vpravo, nemohu se spolehnout na to, že řidič skutečně vpravo odbočí. Pokud se rozjedu a s takovým vozidlem se střetnu, protože jelo přímo, bude to vždy jen moje vina. Zde je k vidění propastný rozdíl mezi zkušebními testy pro řidiče a reálným životem. Zatímco v testu je třeba zvolit možnost, že obě vozidla pojedou současně, v životě se takové jednání může snadno nevyplatit.
Pokud tedy chceme jezdit bezpečně a v provozu přežít, potřebujeme z pohledu směrových světel dvě věci. Cítit potřebu dávat znamení vždy a všude tam, kde to pravidla a zdravý rozum vyžadují. A pak také vědět, kde to ona pravidla vyžadují a nespoléhat se jen na řidičský cit.
Výstražná znamení
Vedle směrových světel komunikují účastníci silničního provozu mezi sebou pomocí výstražných znamení. Pokud registrujeme rozšířené nepoužívání směrových světel, pak u výstražných znamení můžeme hovořit téměř o anarchii. Zejména takzvané varovné blikače řidiči používají v nesprávných a často až v neuvěřitelných případech.
Pravidla provozu na pozemních komunikacích znají tři druhy výstražných znamení: zvukové výstražné znamení, světelné výstražné znamení a světelné výstražné znamení dávané zapnutím výstražného světelného zařízení (takzvané varovné blikače). Každé z těchto znamení se smí dávat jen v přesně vymezených případech a to ještě jen na dobu nezbytně nutnou.
Zvukové výstražné znamení (houkačku) smí řidič užít, je-li to nutné k odvrácení hrozícího nebezpečí. Jde o situace, ve kterých není možné hrozící nebezpečí odvrátit jiným způsobem. Mohu-li zpomalit nebo se vyhnout, nemůžu troubit. Ale budu-li například stát ve svahu na červenou a řidič vozidla přede mnou mimoděk uvolní brzdu, jeho vozidlo začne couvat, zatímco já couvat nemohu, protože za mnou stojí jiné vozidlo, užiju houkačku, protože nemám jak jinak nebezpečí nárazu odvrátit. Mimo obec smí řidič užít houkačku také tehdy, je-li to nutné k upozornění řidiče předjížděného vozidla. Řidiči často nechápou, proč na ně někdo troubí, přitom se jedná o legitimní způsob, jak dát najevo, že chci předjíždět. Půjde zejména o situace, kdy řidič před námi nejede zcela při pravém okraji, nebo vidíme, že se příliš nevěnuje řízení. Nebo řidič jede neoprávněně v levém jízdním pruhu, pak, jsme-li mimo obec, na něj můžeme zatroubit a upozornit ho tak, že bychom jej rádi předjeli.
Užití dopravní značky Zákaz zvukových výstražných znamení znamená, že řidič nesmí užít houkačku vůbec, tedy ani v jinak povolených dvou případech.
Světelné výstražné znamení (světelnou houkačku) smí řidič užít ve stejných případech jako zvukové výstražné znamení, pouze s tím rozdílem, že k upozornění řidiče předjížděného vozidla jí smí užít i v obci.
Světelné výstražné znamení dávané zapnutím výstražného světelného zařízení (takzvané varovné blikače) smí řidič užít jen ve dvou případech: při nouzovém stání (závada na vozidle nebo nákladu, náhlá nevolnost, dopravní nehoda), a to nejméně po dobu, než na vozovku umístí výstražný trojúhelník. Dále je-li nutné upozornit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích na hrozící nebezpečí, zejména v případech, kdy je nutné náhle snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo. Typicky v případě, kdy se provoz na silnici (zvláště na dálnici) začne výrazně zpomalovat nebo zastavovat. A nebo v případě, kdy řidič projíždí kolem nějaké překážky (třeba vysypaný náklad v zatáčce) a chce varovat protijedoucí řidiče. Pak jsou varovné blikače zcela namístě.
Největším problémem v oblasti výstražných znamení je jejich zneužívání pro účely, ke kterým znamení vůbec určena nejsou. Jedná se zejména o tyto případy:
Zdravení. Poměrně častý jevem je, že řidič zatroubí, aby upoutal pozornost někoho, koho chce pozdravit. Charakteristickým sídlištním jevem je také troubení při odjezdu z návštěvy. Návštěvou obšťastněná rodina mává z balkonu odjíždějícím, kteří na pozdrav téměř nikdy neopomenou zatroubit. Kromě toho, že se houkačka smí používat jen v oněch dvou již uvedených případech, má řidič zakázáno obtěžovat své okolí nadměrným hlukem. Kromě nulového respektu k zákonu mají tito řidiči zřejmě i nulovou úroveň slušnosti a ohleduplnosti.
Pouštění. Je běžným zvykem, že řidič, pokud chce jiného někam pustit, tedy chce se vzdát přednosti, zabliká dálkovými světly. Druhý řidič to většinou pochopí a jede. Má to ale jeden podstatný háček. Světelná houkačka se smí užít jen k odvracení hrozícího nebezpečí a k upozornění řidiče předjížděného vozidla. Kromě toho, že řidič pouštějící druhého tímto znamením se dopouští dopravního přestupku, může si druhý řidič znamení vyložit jinak, než bylo míněno, tedy tak, jak mu předurčují pravidla. Vzpomínám si na dopravní nehodu, kdy v Praze v neděli večer řidič potřeboval odbočit vlevo. Byl hustý provoz a z protisměru jelo jedno auto za druhým. Řidič stál uprostřed křižovatky s blikající levou směrovkou několik minut. Už mu docházela trpělivost a tak začal trošku popojíždět dopředu. Snad ho tam někdo pustí. Jeden z protijedoucích řidičů se bál, že mu odbočující řidič zkříží cestu a tak, v souladu s pravidly, použil k odvrácení hrozícího nebezpečí světelného výstražného znamení. Které ovšem odbočující řidič pochopil jako puštění a nehoda byla na světě. Viníkem nehody jsou pak všichni ti, kteří světelnou houkačku užívají k jiným účelům, než k těm, ke kterým je určena.
Děkování. V dobách, ve kterých ještě existovaly učebnice pro autoškoly, a kdy se v nich jednotlivá pravidla srozumitelně a hlavně správně vysvětlovala, se v jedné z nich píše: „Chcete-li jinému řidiči poděkovat, učiňte tak výhradně pokynem paží.“ Tím by se měli dnešní řidiči řídit dvojnásob. Děkování varovnými blikači je nebezpečný zlozvyk a k dobré komunikaci rozhodně nepřispívá. Když pustím autobus ze zastávky, mám dobrý pocit, že jsem udělal něco kolegiálního, navíc něco, co mi ukládá zákon. Vím, že to řidič autobusu ocení, protože ho často řidiči nepouštějí, a vím, že je mi vděčný a v duchu mi děkuje. Nepotřebuji, aby na mně blikal varovnými blikači, což zejména ve tmě je nepříjemné, a budu rozhodně radši, když se místo tlačítku varovných blinkrů bude věnovat vlastnímu řízení a tedy bezpečnosti svých cestujících.
Zastavování. Řidič, který hodlá zastavit u pravého okraje vozovky, má zapnout pravou směrovku. Z nějakých obtížně pochopitelných důvodů mnoho řidičů namísto toho zapne varovné blikače. Řidič jedoucí za takovým řidičem pak musí pochopit, zda jej druhý řidič upozorňuje na ležící předmět ve vozovce, na dítě snažící se přeběhnout na druhou stranu, nebo prostě „jen“ zastavuje u okraje vozovky. Takové jednání vyvolává jen zmatky.
Stání na zakázaném místě. Mnoho řidičů nemá problém zastavit či stát v místě, kde to pravidla zakazují. Aby aspoň trochu odlehčili hřích, zapnou varovné blikače. K jednomu přestupku tak přidají druhý a otevírají si tak cestu k většímu postihu.
Vlečení. Snad nejhorší případ, kdy řidiči přes zákaz zapínají varovné blikače, je vlečení motorových vozidel. Nejen že se nedá poznat, kam na křižovatce obě vozidla pojedou, ale hlavně několikaminutová jízda za vozidlem, které bliká „všemi čtyřmi“, zejména za tmy, je krajně nepříjemná.
Řidič, a často řidič nákladního automobilu, který jede po frekventované silnici a potřebuje zacouvat do areálu po pravé straně, zapne varovné blikače. Po chvíli vybočí vlevo, zastaví a začne do areálu couvat. Člověk musí být skoro jasnovidec, aby takový vývoj situace mohl předvídat. Manévr, který nelze učinit jinak, než za pomoci jiné osoby (způsobilé a náležitě poučené), řidič prostě vyřeší varovnými blikači a doufá, že jeho úmysly všichni okolo pochopí a nedojde k žádné krizi.
Nedávno se mi jeden známý postěžoval, jak má často problémy s vycouváním ze šikmého stání a jak ho nikdo nepouští přes to, že musí vidět rozsvícené zpětné světlomety i varovné blikače. Byl překvapený, když jsem mu vysvětlil, že by měl mnohem větší šanci, kdyby nechal jen zařazenou zpátečku s rozsvícenými zpětnými světlomety. Z toho většina řidičů pochopí, že chce vycouvat. Je to vlastně jakási žádost. Zatímco varovné blikače spíš ukazují na vozidlo, které řidič nechal na chvilku stát před vjezdem do dvora a nechal je zapnuté proto, aby bylo zřejmé, že se za chvilku k autu vrátí.
Velkým „hitem“ poslední doby je troubení na někoho, kdo zatroubí. Jeden řidič zatroubí na druhého a druhý ihned začne troubit také, nejspíš proto, aby ukázal, že i jemu auto troubí. Bohužel, snížená inteligence se nevyhýbá ani řidičům.
Jak je zřejmé z uvedeného, i dávání výstražných znamení podléhá pravidlům a řidič si ani v této oblasti nemůže dělat, co se mu zlíbí. A jak již bylo řečeno, na komunikaci záleží, a velmi. Signály je ovšem třeba umět jak vysílat, tak při příjmu správně vyložit. Jinak se na silnici prostě nedomluvíme.
autor: Robert Kotál, Dopravní akademie a.s.