U kávy na dálnici D2 cestou z Prahy do Bratislavy jsem z nedostatku jiné zábavy pozoroval řidiče, jak tankují, zbavují skla rozpláclého hmyzu a relaxují, než jim za minutu vypne pistole a nádrž bude plná. Nezávidím těm v autech bez klimatizace a už vůbec ne řidičům kamionů. Většina z nich je jen do půl těla s ručníkem kolem krku. Horko hodně přes 30 a mne upoutává řidič v černém obleku, bílé košili, kravatě a se sandály na nohou. Jak se mu asi řídí? Rozhodl jsem se pozorovat nohy dalších řidičů, kráčejících od stojanu k pokladně, ale asi jsem to neměl dělat. Devět z deseti má boty, že je s podivem, že se ještě nezabili. Nevěřícně pozoruji řidiče cisterny, převážející benzin, jak ke mne kráčí v žabkách. Podobné boty má i řidič autobusu, dávající padesátce dětí krátkou přestávku.
Jakkoliv se automobil ovládá z velké části nohama, poučka, stará jak motorismus sám, že řidič musí mít pro řízení vhodnou obuv, právě proto, aby mohl svoje vozidlo bezpečně ovládat, drtivou většinu řidičů evidentně nějak minula. Lze ji vyslechnout snad od každého učitele autoškoly a osvícenější zkušební komisaři za nevhodnou obuv i vyhazují od zkoušek.
Vzpomínám na asi rok starou nehodu. Řidič nedostal přednost v jízdě a při snaze intenzivně zabrzdit se mu noha se sandálem sesmekla pod pedál brzdy a nešla rychle vyndat. Pět mrtvých.
Co by na to asi řekli řidiči od „naší“ čerpací stanice? Pravděpodobně by pronesli větu těch, kterých jsou plné věznice a hřbitovy: Ano, nehody se stávají, ale ne mně.

Řídili jste už někdy v zemi, kde dokud nenarazíte na příčnou čáru, máte pořád přednost? To je pohoda. I když člověk úplně nesleduje svislé značky a není zrovna kovaný v místních pravidlech, má více méně jistotu, že někde nezapomene dát přednost. Je prostě vidět ruka někoho, komu záleží na tom, aby se jeho lidé na jeho silnicích nepozabíjeli.
Ovšem zcela opačný záměr zřejmě sleduje v naší zemi ten, kdo sugestivně řešenou křižovatkou přivede řidiče do maléru, aniž by si řidič většinou vůbec stačil uvědomit, že se do nějakého maléru řítí. Přijíždíte do křižovatky, na které chcete odbočit vpravo. Svítí vám červená, ale před semaforem je pro odbočení vpravo takový jako bypass, u něj značka Dej přednost v jízdě, občas také žluté blikající světlo. Téměř jistě podlehnete iluzi, že pro vás semafor neplatí, že okolo něj vlastně vůbec nejedete, a že tedy stačí dát přednost tomu, kdo jede na zelenou a můžete jet.
Ten, kdo křižovatku takhle vymyslel, evidentně chtěl, abyste doprava mohli odbočit bez ohledu na barvu světla na semaforu. Jenže to vymyslel v dávné době, kdy takové odbočení nebylo v rozporu s pravidly silničního provozu, což ale není případ současnosti, protože takové odbočení dnes není nic jiného než čistá jízda na červenou. Pravidla se před mnoha lety změnila, křižovatky zůstaly. Kde je ruka, která nás má chránit? Silnice mají být jasné, srozumitelné i pro ty, kteří pravidla z nejrůznějších příčin neznají (je to špatně, ale je to realita, před kterou nelze uhnout) nebo je úplně nechápou. Ale řešení tak sugestivní, že mu podlehne většina řidičů, mnoho učitelů autoškol a nemálo zkušebních komisařů, je přinejmenším trestuhodné. Schválně, zeptejte se pěti řidičů ve svém okolí, zda by v popsané situaci zastavili a čekali na zelenou. Tipuji, že kladné odpovědi se nedočkáte.
Podrobně: http://www.autoskoly.cz/?p=275